Obyvatelé

Původních obyvatel ostrova Tainů přežívá na Hispaniole posledních pár stovek v provincii Azua, jinak byl tento národ již zcela vyhuben nebo splynul se zbytkem společnosti, kterou tvoří z 16 % běloši (potomci španělských dobyvatelů), z 12 % černoši (potomci z Afriky dovlečených otroků) a ze 70 % mulati (míšenci černochů a bělochů). Posledních několik procent tvoří pozdější imigranti (především ilegální).

Průměrná délka života je zde 66 let, což není moc, ale na to, jak špatná je místní zdravotní péče, je to dost. Celkově v tomto státě žije přibližně 9 milionů obyvatel a toto číslo stoupá, protože porodnost je vysoká. Více než dvě třetiny obyvatelstva žije ve městech (2,2 milionů přímo v hlavním městě Santo Domingo).

Na venkově zůstává především starší generace a dosud se živí zemědělstvím – pěstováním ovoce, tabáku, kávy, kakaa cukrové třtiny (většina těchto plodin je určena pro vývoz). Ve městech lidé pracují především v cestovním ruchu a v průmyslu. Mladí z vesnic sem přicházejí za lepšími výdělky a snadnějším životem.

Přístup k turistům

Dominikánci jsou sice hodně temperamentní, ale zároveň vynikají laskavostí, ochotou a velkým smyslem pro humor, takže jsou přátelští nejen vůči sobě, ale i k cizincům. Na jejich pěkné chování mají však vliv nejen vrozené vlastnosti, ale také uvědomění si důležitosti cestovního ruchu.

Stejně jako všechny další národy žijící v subtropickém pásmu nikdy nikam nespěchají a žijí vlastním (a jim příjemným) tempem.

Vzhledem ke špatné ekonomické situaci je pro většinu místních dovolená v zahraničí prakticky nemyslitelná – svou dovolenou tráví doma nebo na nejbližší pláži. Když tedy vidí turistu, který sem na dovolenou letěl přes půl světa, automaticky ho pokládají za milionáře, a proto se mu budou snažit prodat téměř cokoliv.

To, že si třeba nemůžete dovolit rozhazovat, protože jste si na dovolenou měsíce šetřily a rozhodně milionáři nejste, se jim vysvětlovat nesnažte – pravděpodobně to stejně nevezmou na vědomí (u nás panuje podobná představa o Němcích, Angličanech a Američanech). Prostě zdvořile odmítněte, oni půjdou zase „o turistu dál“ (narozdíl od Egypťanů a vlastně všech Arabů, které musíte při veškerých nabídkách ignorovat).

Děti

Když vás nějaké dítko na ulici požádá o almužnu, měli byste si rozmyslet, zda budete podporovat tento pro turisty ne příliš příjemný zvyk. Je pravda, že můžete být o trochu méně tvrdí, než třeba když navštívíte arabské země, ale i tak byste se měli omezit na nějakou sladkost, propisku (jsou velmi žádané) nebo jinou drobnost a nedávat jim peníze. Dítě bude mít radost, vy taky a dostojíte tak alespoň nějakým výchovným zásadám.

Dominikánci své potomky spíše nevychovávají než vychovávají – malý výrostkům je dovoleno téměř vše. To, že dítě např. doprovází své rodiče i v pozdních hodinách do restaurace je u nás sice nezvyklé, ale akceptovatelné. Horší je, když se stanou rozmazlenými nebo začnou krást.

Negramotnost

Povinná školní docházka od sedmi do čtrnácti let byla v Dominikánské republice zavedena v 50. letech minulého století, ovšem především na venkově je význam vzdělaní velmi podceňován. Rodiče potřebují, aby jim děti pomáhali na poli nebo aby nějak jinak vydělávaly peníze, takže je do školy posílají dost nepravidelně.

Kvůli tomuto přístupu zde nyní žije 18 % obyvatel, kteří neumí číst a psát. (A i velká část těch, co se to naučili, se v pozdějším věku nijak dál nevzdělává.)

Sociální nůžky jsou v této společnosti velmi výrazně rozevřeny, a proto jsou na místních školách povinné uniformy, aby nebyly sociální rozdíly na první pohled tak nápadné. Státní školy jsou bezplatné, ty soukromé si nechají velmi dobře zaplatit. Ve státě funguje celkem pět univerzit.

Diskriminace

Podle zákonů a slov politiků jsou si všichni občané Dominikánské republiky rovni a mají stejná práva, ale ve skutečnosti zde panuje silná diskriminace na základě barvy pleti nebo vlastně odstínu, protože většina obyvatelstva jsou míšenci.

Čím má člověk světlejší kůži, tím větší jsou jeho šance na slušné uplatnění a slušný plat. Černocha jako manažera hotelu zde pravděpodobně neuvidíte.

Rozdíly v ekonomické situaci jednotlivců jsou zde skutečně propastné. Zvláště haitští imigranti (často nelegální) jsou přijímání pouze na nekvalifikovanou a fyzickou náročnou práci (např. na třtinových plantážích). Za den práce dostávají necelý jeden dolar, což zde nestačí ani na jídlo.