Historie

Z doby před objevením ostrova Kryštofem Kolumbem se žádné písemné záznamy nedochovaly a archeologové mají k dispozici k prozkoumání tedy jen nálezy šperků, keramiky a zbraní z několika objevených historických sídlišť.

Nejstarší obyvatelé, o kterých víme, byli Tainové, indiáni nepříliš rozvinuté kultury. Z jejich historie je jisté jen, že připluli na kánoích z delty řeky Orinoko ve 2. století n. l. S největší pravděpodobností se věnovali zemědělství a rybolovu, uctívali mnoho bohů (s tím byla spojena existence šamanů), žili v rodových společenstvech a svou zemi nazývali Quisqueia (“Matka země”).

Příchod Karibů

Příchod Karibů, bojovného kmene podle nějž je celá oblast pojmenována, datujeme do 11. století n. l. Usídlili se v severní části ostrova na poloostrově Samaná.

Nemilosrdně útočili na původní obyvatele (Tainy) a postupně je vytlačovali z jejich původních obydlí. Taktéž věřili, že síla, chytrost a schopnosti zabitého nepřítele na ně přejdou, pokud snědí jeho maso, byli tedy kanibalové.

První Evropané

První Evropan, který na Hispaniole stanul, nebyl nikdo jiný než Kryštof Kolumbus. Stalo se tak 5. prosince 1492, načež si do svého deníku poznamenal: „Je to nejkrásnější země, jakou lidské oko kdy spatřilo.“

Jelikož to byl vůbec první ostrov, na kterém v Novém světě stanul, pojmenoval jej na počest Španělska a královny Isabely Kastilské Hispaniola. V té době na ostrově žilo cca 300 000 Tainů, kteří Kolumba s jeho výpravou přívětivě uvítali – obdivovali je, pomáhali jim a darovali jim mnoho cenných věcí.

Objevitelé byli tímto chováním, ale i místní florou a faunou velmi překvapeni. Zprvu respektovali místní pravidla a příliš nezasahovali, ovšem jakmile si uvědomili, že zde mají nadosah obrovské přírodní bohatství, využili svoji převahu a začali celý ostrov kolonizovat – stavěli domy, pevnosti, kostely a paláce, těžili a drancovali, co se dalo.

Z Tainů si Španělé udělali otroky a nutili je ke všem těžkým pracím (v dolech, na plantážích apod.). Zároveň s tím je začali obracet na katolickou víru – kdo odporoval, byl zabit. Tainové však umírali jen díky otrokářům, ale také díky novým infekčním chorobám, které sem byly zavlečeny (jejich imunitní systém samozřejmě nebyl schopen se efektivně bránit).

Během několika let pod nadvládou conquistadorů se počet původních domorodců snížil na pouhý zlomek.

Dovoz otroků

Právě protože původní obyvatelé ostrova velmi rychle vymírali a nebyli příliš fyzicky zdatní (byli spíše mrštní než silní), rozhodli se dobyvatelé Španělé z Afriky dovážet černé otroky. První loď z mnoha s „čerstvými“ otroky přistála v Santo Domingu v roce 1509. Během velmi krátké doby tak černé obyvatelstvo tvořilo většinu populace.

Význam slábne

V polovině 16. století ovládalo Španělsko obrovské oblasti ve střední a Jižní Americe, kde byly objeveny další a mnohem významnější naleziště drahých kovů, takže ostrov Hispaniola postupně ztrácel na významu. Tečku za vším udělal nájezd piráta Francise Drakea na Santo Domingo v roce 1586.

Boj o nadvládu a nezávislost

Západní část ostrova (dnešní Haiti) patřila v 17. a 18. století Francii, což vedlo k častému soupeření se Španělskem. Ekonomicky nebylo toto území příliš významné, ale politicky rozhodně ano – místní situace se měnila na základě událostí v Evropě.

Do konfliktu se často přimíchala i třetí strana – místní obyvatelé se mnohokrát pokusili nenáviděné okupanty svrhnout, ovšem povstání byla vždy (až na to poslední) potlačena.

Teprve v roce 1844 se vlastenec Juan Pablo Duarte jako zakladatel a vůdce tajné společnosti „La Trinitaria“ domohl nezávislosti. Obsadil společně s dalšími vzbouřenci pevnost v hlavním městě Santo Domingu a vyhlásil samostatnou Dominikánskou republiku.

Dnes je považován za národního hrdinu. Nestal se však první prezidentem, na toto místo se s pomocí armády prosadil velkostatkář Pedro Santana.

Od Španělů k Američanům

Samostatnost však neměla dlouhého trvání. Místní se obávali vojenské invaze Haiťanů a dobrovolně se vrátili pod španělskou správu. Druhá revoluce proběhla v roce 1863, kdy byla vyhlášena druhá republika a Španělé byli definitivně vyhnáni.

Dominikánci se však nepoučeni krátce na to vrhli do náruče jiného giganta. Uzavřeli smlouvu o přátelství, dopravě a obchodu se Spojenými státy. Američané jim sice poskytli úvěry na veškerou potřebnou modernizaci i zlepšení zdravotní péče a školství, ovšem tím si nad Dominikánskou republikou zajistili plnou ekonomickou kontrolu.

Chyba USA – diktátor Trujillo

Se stoupající hrozbou komunismu chtěly USA v čele Dominikánské republiky osobu, která by s komunismem jasně nesouhlasila a pokusila se tuto ideologii potlačit. Tak bych v roce 1930 dosazen do funkce prezidenta Rafael Trujillo [truchijo] (předtím šéf policie). Spojené státy totiž zmanipulovaly volby, že dostal více hlasů než kolik vůbec bylo voličů.

Trujillo neměl žádný zvláštní politický program, šlo mu především o realizaci “bílé společnosti”. Nastala tedy doba tvrdých represí a vyvražďování černošského obyvatelstva. Během jeho působení prý bylo zabito 20 000 lidí. Prý nechal popravit každého černocha, co nedokázal vyslovit správně “r” ve slově “perejil” (v překladu petržel).

Jelikož jako diktátor rozmístil na klíčové pozice státní zprávy členy své rodiny, moc měl pevně v rukou a začal hromadit majetek. Později si díky okrádání Dominikánců a plundrování země stala celá jeho rodina nejbohatší na světě.

Kvůli příliš okatému porušování lidských práv se Trujillo přestal USA zamlouvat, a proto CIA vycvičili speciální komando složené z Dominikánců, které na něj v roce 1961 spáchalo úspěšný atentát, takže celá jeho rodina tak musela narychlo emigrovat. To započalo v zemi občanskou válku.

Diktátor Balaguer

Nový prezident Joaquín Balaguer toho v zemi jako diktátorův bývalý spolupracovník k lepšímu moc nezměnil. S několika přestávkami se u moci držel až do devadesátých let. Lidská práva za jeho vlády sice nebyla potlačována tolik jako za Trujilla, ovšem stálo šlo o zkorumpovaný autoritativní režim s cenzurou, perzekucí a vším tím spojeným.

Ekonomika Dominikánské republiky padala velmi prudce na dno. Proto byly provedeny určité sociální reformy, ty však ožebračily tisíce lidí a problém jen prohloubily. Téměř celá střední vrstva obyvatel se ocitla pod hranicí chudoby. Jediné, co pomohlo místní hospodářství zotavit, byl turistický ruch, který Balaguer podporoval.

Dominikánská republika dnes

Po několika staletích strádání je dnes sice Dominikánská republika chudou zemí s problémy, ovšem má demokratické uspořádání a slušné výhledy do budoucna. Její politický systém je pluralitní s dvoukomorovým parlamentem, prezident má však stále rozsáhlé pravomoci (je volen občany na čtyři roky).

Ostrov Rhodos
Navštivte ostrov boha Slunce a užijte si některý z 350 slunečných dnů.